Ráno si navlíklo sychravý kabát,
odmítlo kávu s grácií,
znuděně zívlo nad šedí zahrad
podzim jim krásu upíjí.

Rf: Nechá mě tu stát
to ráno
nad hrnkem čaje z ostružin.
Co ty vůbec víš,
když ráno
sama sobě nalívám svůj splín.

Lehounce vzdychlo.Tak pravou!
Loužemi ťapká světu vstříc,
zimomřivě kýchlo.Plnou parou
vystřelit podzim na měsíc.

Rf: Nechá mě tu číst
to ráno
pod řádky prvních raníků.
Co ty o mě víš,
když ráno
černě líčím oči -ze zvyku.

Rf: Nechal jsi mě být
to ráno,
ještě jsem celá bolavá.
Co ty vlastně víš,
i ráno
na celý čáře prohrává.