Strašně to letí, nezdá se vám? A tenhle rok měl snad křídla. K mé velké radosti nadále pokračují koncerty v Dividýlku, líbí se mi tu a jsem moc ráda, že se líbí i divákům.
   Byla jsem vybrána mezi 10 finalistů soutěže Talent Country rádia 2009 a díky hlasům posluchačů jsem se umístila na sedmém méstě, takže touto cestou za hlásky děkuji. Součástí této soutěže byl i rozhovor v Country radiu v pořadu Folkmenu, což je pro mne vždy příjemná záležitost. V radiu se mi prostě hrozně líbí.
   Získala jsem druhé místo na festivalu Křižanovský vaťák, který pořádá výborná kapela Bob a Bobci. Kdo jste tam nikdy nebyl, určitě to napravte, ta atmosféra, pohoda a prima muzika stojí za to, uvidíte. Zúčastnila jsem se soutěže Česko hledá písničku a postoupila jsem do semifinále, které by se mělo konat v divadle Semafor, zahrála jsem si na Open scéně Folkového kvítku na Konopišti, na Mračení v Berchtoldu, spolu s Vlastou Redlem na křtu kapely ASPM v Mělníku, znovu jsem se vrátila na pódium Ražického Pražce a festivalu Olšinská struna, krásně bylo v Červených Pečkách na festivalu Červenopečecká pecka, podruhé jsem si zajela do Droužkovic a v premiéře na deštěm potrápené, ale přesto příjemné Radnické sedlo. S kapelou Kámen úrazu jsme uspořádali společný koncert v restauraci Stará doba v Praze a tak moc se nám tam líbilo, že věřím, že se tam brzy vrátíme.
   Pomáhám organizovat festival FOLKOLEČ (po stránce hudební), jehož první ročník se uskutečnil 16.5.2009. Festival vznikl na podporu záchrany zámku v Kolči, o tuto stavbu se stará Nadační fond Koleč. A tak se mi splnil další sen, pomáhat při zrodu větší hudební akce. Zároveň jsem si střihla roli moderátorky, se kterou mi pomáhal Petr Hroch Binder alias poutník Hroch a já mu touto cestou moc děkuji, bez něj bych to asi nezvládla. Kdo jste na festivalu byl, víte, že je to mistr slova. Prostě pro mne to byl zážitek a jsem ráda, že festival se bude konat i v roce příštím, takže se máte na co těšit.
   Tolik ve zkratce k roku 2009 a já doufám, že v příštím roce se zase někde potkáme.

   Už v době mého útlého věku maminka zřejmě tušila, že ta holčička, co dělá každý den od čtyř hodin ráno kravál, bude mít jednou dozajista něco společného s muzikou. (A kolikrát mi to připomínala, když mě o pár let později honila od kytary k učení...) A tak moje kroky vedly posléze do hudebky, kde jsem s kytarou profrčela 8 let. Dokonce jsem troubila na famfárku v dětském famfárovém souboru, kde nás na každé vystoupení navlékali do modrých zdobených hábitů. Ale nám se to moc líbilo.
   Na gymplu jsem hrála s trampskou kapelou Trajler, Pak s folkovějším Naopakem. Jezdili jsme po soutěžích, na vodu, prostě hezký období, plný neopakovatelných zážitků. Po maturitě jsem chvíli učila děcka na základce. První až osmá třída, jedenáct předmětů, dobrá škola života. Pak se mi povedlo dostat se na medicínu a přišla doba muzikantské stagnace.
   Nicméně školu jsem opustila, a tak Vám místo zubů můžu spravit tak akorát náladu. A jestli to s tou náladou bude naopak, pak se omlouvám, ale to víte, mince i život mají dvě strany. Písničky, básničky a články jsem začala psát už na základce, jezdila po litarárních soutěžích a děsně chtěla napsat knížku (zatím nestíhám, ale někdy určitě...).
   Některé z písniček jsme hráli už s kapelou, jiné jsme začaly hrát se Slávkou v duu Proti srsti. Prostě to byly písně o ženské duši a chtěly jemnější podání. Byla to moc fajn doba - dvě holky, dvě kytary, chřestidla. Ale vzhledem k tomu, že nic netrvá věčně, tak Proti srsti ukončilo činnost v listopadu 2004. Dál tedy jdu sama jako písničkářka, držte mi palce. S muzikou rozhodně "D.C. al Fine". Bez ní je mi totiž děsně smutno.