Jak tak koukám, úvodem se zase budu opakovat, když řeknu, že mi tenhle další rok s muzikou pěkně frnknul.A je tu zase další. Přibyly koncerty i festivaly, takže jsem jezdila a jezdila a poznala spoustu dalších a zajímavých míst v české zemi. Spolu s místy přicházeli i noví lidé, ze kterých se stali přátelé, s nimiž se dá povídat po koncertě, aniž byste měli pojem o čase.
   V mé "domácí" čajovně Letící slunečnice jsem přivítala Arnošta Frauenberga (člověka, který dokáže nádherně pracovat se slovíčky), kapelu Hluboké nedorozumnění, Báru Koubovou a Patrika Henela, kapelu Stráníci ( kapela rozdávájící radost a pohodu), velké kamarády: kapelu Suroví kocouři a písničkáře Jirku Šmidta, se kterými pácháme koncerty v kavárně Pod Vesuvem v Praze, vokální kapelu Pětník (balzám na dušičku), Martina Rouse (pro mne objev nejen muzikantský ale i lidský) a písničkáře Jardu Holana s Ondrou Dědičem (miláčky dámské části publika) a samozřejmě diváky a divačky, ze kterých mám velikou radost. Vždycky mne dojme, když slyším, že si se mnou moje písničky zpívají. To je krása!
   Povedla se řada festivalů - soutěžních i nesoutěžních, některé jako repete a některé úplně nové: Bohnický klíč, Lázeňská folková loděnice, Potlach u Stráníků, Notování pod Vyšehradem, Ozvěny Zahrady, Trampská Porta, Porta, Ražický pražec, Radotínské festiválení, Žilovský festival folkových (bez)nadějí, Babský rachot, festival Pod Hůrou, Čechtická lilie, Lázeňská struna, Chlumecký guláš, Kamenný přívoz, Babí léto na Kyselce, Písničky na Dvorku, Beřkovický podzim, Odolenfest, Sokolovský dostavník a Křižanovský vaťák.
   Na některých sutěžních festivalech se zadařilo: Notování pod Vyšehradem- postup do finále a tam pak 4.místo, Porta - vítězství v oblastním kole a postup do finále autoské i interpretační soutěže, vítězství na Ozvěnách Zahrady, postup do semifinále konkurzu Zahrady a vítězství na Odolenfestu. Velmi milá byla pozvání na koncerty např. do Mnichova Hradiště, na Vegetpárty do Trojické,... a vyvrcholením bylo pozvání do rockového klubu Kain na vánoční koncert kapely P.R.D.I.(úplně nové prostředí a bezva zážitek).
   Tak a teď hurá do nového roku, doufám že se někdy někde uvidíme a uslyšíme. Těším se ...

   Už v době mého útlého věku maminka zřejmě tušila, že ta holčička, co dělá každý den od čtyř hodin ráno kravál, bude mít jednou dozajista něco společného s muzikou. (A kolikrát mi to připomínala, když mě o pár let později honila od kytary k učení...) A tak moje kroky vedly posléze do hudebky, kde jsem s kytarou profrčela 8 let. Dokonce jsem troubila na famfárku v dětském famfárovém souboru, kde nás na každé vystoupení navlékali do modrých zdobených hábitů. Ale nám se to moc líbilo.
   Na gymplu jsem hrála s trampskou kapelou Trajler, Pak s folkovějším Naopakem. Jezdili jsme po soutěžích, na vodu, prostě hezký období, plný neopakovatelných zážitků. Po maturitě jsem chvíli učila děcka na základce. První až osmá třída, jedenáct předmětů, dobrá škola života. Pak se mi povedlo dostat se na medicínu a přišla doba muzikantské stagnace.
   Nicméně školu jsem opustila, a tak Vám místo zubů můžu spravit tak akorát náladu. A jestli to s tou náladou bude naopak, pak se omlouvám, ale to víte, mince i život mají dvě strany. Písničky, básničky a články jsem začala psát už na základce, jezdila po litarárních soutěžích a děsně chtěla napsat knížku (zatím nestíhám, ale někdy určitě...).
   Některé z písniček jsme hráli už s kapelou, jiné jsme začaly hrát se Slávkou v duu Proti srsti. Prostě to byly písně o ženské duši a chtěly jemnější podání. Byla to moc fajn doba - dvě holky, dvě kytary, chřestidla. Ale vzhledem k tomu, že nic netrvá věčně, tak Proti srsti ukončilo činnost v listopadu 2004. Dál tedy jdu sama jako písničkářka, držte mi palce. S muzikou rozhodně "D.C. al Fine". Bez ní je mi totiž děsně smutno.