Tak. A od března 2004 jezdím i jako písničkářka, do listopadu téhož roku ještě souběžně s duem. Na podiu je člověk samotinký, ale má to svůj půvab.
   Mé úplně první samostatné vystoupení (středočeské kolo Porty v Nižboře) bylo korunováno úspěchem. Postoupila jsem do semifinále PORTY v Jihlavě a do finále porty autorské. V Oseku na festiválku OSECKÁ KYTARA jsem pochopila, že kapky deště fakt asi nosí štěstí. Promáčená a docela vymrzlá ale šťastná jsem si odvážela (z jednoho z nejkrásnějších podií) cenu za nejlepší píseň festivalu - za písničku "Budiž ticho". Další vystoupení bylo ve Zvíkovci na ZVÍKOVECKÉ KYTIČCE, odkud jsem si odvezla zvláštní cenu poroty a moc pěkný kytičkový bulíček od dívek ústavu sociální péče. V létě jsem si zahrála kromě Porty na FOLKOVÉM LOKU v Hluboké nad Vltavou a na open scéně jindřichohradecké RŮŽE. Obojí přineslo zajímavé zkušenosti a spoustu nových známých. Na podzim jsem se zůčastnila festivalu KLOKOČENSKÝ RAK, kde jsem ke své obrovské radosti vyhrála a dostala bezva plyšového psa Damiána (od té doby se mnou sdílí společný polštář). Bylo tam parádně a já doufám, že se tam příště vrátím. Díky spřáteleným Surovým kocourům jsem si mohla zahrát na prvním ročníku ODOLENFESTU, který Kocouři pořádají. Tam jsem si prvně poslechla pražské Jauvajs a doslova mě uchvátili. A nejen mě, takže vyhráli a byli fantastičtí.
   Na sklonku roku se mi splnil jeden sen. Mám vlastní recitály ve slánské čajovně Létající koberec, kam si zvu hostíky. Zatím se tu objevilo Paduo (Aleš Rogalewicz a Jirka Havelka), Petr Sedláček a Suroví Kocouři. Od září 05 budou koncerty pravidelně každý měsíc. Už se moc těším.

   Už v době mého útlého věku maminka zřejmě tušila, že ta holčička, co dělá každý den od čtyř hodin ráno kravál, bude mít jednou dozajista něco společného s muzikou. (A kolikrát mi to připomínala, když mě o pár let později honila od kytary k učení...) A tak moje kroky vedly posléze do hudebky, kde jsem s kytarou profrčela 8 let. Dokonce jsem troubila na famfárku v dětském famfárovém souboru, kde nás na každé vystoupení navlékali do modrých zdobených hábitů. Ale nám se to moc líbilo.
   Na gymplu jsem hrála s trampskou kapelou Trajler, Pak s folkovějším Naopakem. Jezdili jsme po soutěžích, na vodu, prostě hezký období, plný neopakovatelných zážitků. Po maturitě jsem chvíli učila děcka na základce. První až osmá třída, jedenáct předmětů, dobrá škola života. Pak se mi povedlo dostat se na medicínu a přišla doba muzikantské stagnace.
   Nicméně školu jsem opustila, a tak Vám místo zubů můžu spravit tak akorát náladu. A jestli to s tou náladou bude naopak, pak se omlouvám, ale to víte, mince i život mají dvě strany. Písničky, básničky a články jsem začala psát už na základce, jezdila po litarárních soutěžích a děsně chtěla napsat knížku (zatím nestíhám, ale někdy určitě...).
   Některé z písniček jsme hráli už s kapelou, jiné jsme začaly hrát se Slávkou v duu Proti srsti. Prostě to byly písně o ženské duši a chtěly jemnější podání. Byla to moc fajn doba - dvě holky, dvě kytary, chřestidla. Ale vzhledem k tomu, že nic netrvá věčně, tak Proti srsti ukončilo činnost v listopadu 2004. Dál tedy jdu sama jako písničkářka, držte mi palce. S muzikou rozhodně "D.C. al Fine". Bez ní je mi totiž děsně smutno.